3 antiCOVID pravidla od psycholožky: Jak zvládat vlastní emoce a udržet harmonii v rodině s dětmi i během náročných období?

Jak rodiny trávíme spolu více času než kdykoliv předtím. Pandemie nás zavřela doma a je na nás, zda z toho naše rodiny vyváznou bez zranění, nebo zda se vztahy ohrozit.

„To, že se v nás hromadí emoce a někdy vybuchnou jako z parního hrnce je lidské. Důležité však je, jak se zachováme po takovém extempore a co uděláme, aby se to neopakovalo, „řekla v rozhovoru pro Najmama.sk psycholožka Denisa Zlevská, která se ve své praxi dlouhodobě věnuje tématům mezilidských vztahů v partnerstvích, manželstvích a rodinách.

S manželem Miroslavem Zlevským založili projekt vztahové, v jehož rámci připravili i devatenáct antiCOVID pravidel, jak zvládat tuto náročnou dobu, ve které žijeme.

V podstatě by se dalo říci, že drtivou většinu tohoto roku jsme přežili pod hrozbou koronavirus.

Co pro nás a naše vztahy představovala ta změna, kdy se COVID-19 začal šířit po světě a my jsme si uvědomili, že se to týká nás všech? Pandemie se postupně stala jakýmsi nevítaným členem našich rodin, se kterým sdílíme naši každodennost. Vstoupila do toho, jak si organizujeme denní režim či režim rodina-škola-práce, jak trávíme společný volný čas i do toho, jak nahlížíme na budoucnost.

V úvodu nás zasáhla nepřipravené a my jsme se museli s ní pasovat ad hoc. Valilo se na nás mnoho změn – rodinných, školních, pracovních a oblehl nás strach o naše zdraví i zdraví našich blízkých.

Zvykáme se? Zlepšuje se situace s našimi vztahy, ačkoli se ještě nezlepšuje situace s koronavirus?

Myslím si však, že to pomalu zvládáme lépe a lépe, jako bychom se postupně adaptovaly na měnící se podmínky a krotili její chapadla. Přijetím situace a učením se nových návyků získáváme postupně půdu pod nohama a opět se dokážeme svobodněji nadechnout.

Mnozí v rodinách prošly náročným obdobím napjatých vztahů – emocionálního tlaku vyplývajícímu z toho, že se ocitly najednou intenzivně v blízkosti jeden druhého, čímž se zvyšovalo riziko konfliktů a názorových rozdílů.

Otevřelo nám to v něčem oči?

Pandemie se nám stala jakýmsi zrcadlem, které odhalilo místa, na kterých potřebujeme jako rodiny zapracovat. Jsou jimi přijetí jeden druhého a našich rozdílů, vnímání a naplňování vzájemných potřeb, řešení napjatých situací, zapojení členů rodiny do chodu domácnosti či výzva na smysluplné trávení společného času.

Mnozí jsme z toho celého podráždění, hromadí se v nás emoce a vybuchneme, možná se hádáme. Co s tím umíme dělat?

To, že se v nás hromadí emoce a někdy vybuchnou jako z parního hrnce je lidské. Důležité však je, jak se zachováme po takovém extempore a co uděláme, aby se to neopakovalo. Je skvělé, pokud se dokážeme omluvit, požádat o odpuštění, vysvětlit si situaci.

Pokud však obviňujeme za selhání jiných nebo výbuchy schováváme za naši povahu, tak tím emocionální poškozujeme nejen naše vztahy, ale i našich blízkých, zejména děti.

Jak tyto záchvaty hněvu a hádky, řekněme mezi rodiči, ovlivňují děti?

Destruktivní hádky nejsou ničím příjemným v rodinách – zejména ty, které jsou doprovázeny křikem, nadávkami zda tíživým tichem nebo vyhýbáním se jeden druhému, ba někdy až psychickým či fyzickým násilím.

Je tomu o to více, pokud se odehrávají mezi rodiči, jejichž děti potřebují cítit jako pilíře bezpečí v tomto nepříliš bezpečném čase pandemie. Stejně tak se tyto vzorce chování usazují v duších dětí, které jejich kopírují a tím se násobí negativa ještě více.

Jak na malé děti ovlivňuje, když se rodiče vykřičet na ně? Ony si asi ještě pořádně neuvědomují, že venku se něco děje a že rodiče se nezlobí na ně, ale jsou podráždění z celé situace. Co se v takovém dítěti odehrává?

Děti se cítí zmatené, nerozumějí situaci a často si takové chování rodiče připisují za vinu sobě. Obvykle se stává, že děti se uzavírají do sebe nebo naopak sami zůstávají nervózní až agresivní.

Dělají tak proto, aby se ochránili a alespoň trochu se zorientovali situaci, která se kolem nich odehrává. Chování dětí zrcadlí to, jak se vůči nim chováme my jako rodiče.

Často i somatizací emocionálního prožívání je únikovou cestou, kterou nám děti komunikují jejich přežívání. Myslím tím například narušený spánek, nechutenství, zvýšená nemocnost a snížená imunita či regres v podobě pomočování a podobně.

Jak se k tomu rodiče mají postavit?

Je nutné – zvláště v tomto nejistém čase, aby se rodiče naučili pracovat se svými emocemi – hlavně s obavami a hněvem. Vnímavým pozorováním chování dětí dokážeme v mnohém poznat sami sebe. Pak už stačí je trocha pokory a odhodlání začít na sobě pracovat. Motivací nám mohou být právě naše děti a to, že chceme, aby byly šťastné.

Další články autora

Comments

spot_img

Redakční výběr